Makro fotografuje více než patnáct let. Jeho makrosvět je plný krásných detailů přírody, plný kouzel, kterých si běžně nevšimneme, protože jsme se zapomněli dívat kolem sebe. Jeho fotografie se pravidelně objevují na výstavách v ČR i v zahraničí, v časopisech i knihách. Milanovy fotografie obdivuji již mnoho let a je mi ctí jednu originální vlastnit a také se přiznám, že je obdivována všemi mými návštěvami. Takhle to vypadá, když se práce dělá s láskou – o čemž svědčí i Milanovo motto: „Makrofotografie je svět ve světě. Každý povedený záběr mi vždy připomíná, jak je příroda dokonalá a že by k ní měl člověk přistupovat s větší úctou a že spousta věcí ve srovnání s touhle dokonalostí je malicherná!“
Prsty bodláků – Copyright (c) Milan Blšťák (2001, jižní Čechy) …po dešti, v mokru, ale nic to nevadí, když v záběru je všechno tak krásně dokonale kulaté a drží na ostrých stvolech.
Milane, jak se stane, že se vystudovaný inženýr na ČVUT živí fotografováním? Co Vás k focení přivedlo a kdy přišlo rozhodnutí živit se fotografií?
Všichni jednou začali nebo začínali s focením, jen dnes je to daleko jednodušší. „Fotil“ jsem od mládí Flexaretou, Praktikou a dalšími, dnes už muzeálními kousky, vyvolával si filmy i fotky a zkoušel všechno možné jako každý. A protože mám přece jen i duši technika, foťáky a věci kolem nich mě vždy přitahovaly. A pak tady byl ten „zastavený čas“ a věci, které člověk řekne daleko lépe fotkou než desítkou vět. K tomu většímu fotografickému světu mě přivedla až makrofotografie a snaha dosáhnout v ní co nejdál. Záměrně nepíšu dosáhnout dokonalosti, protože tam ještě nejsem. Jenom podotknu, že se focením neživím a makrofotografie je pořád jen „obrovský koníček“. Je pravda, že jsem za těch hodně let prodal z výstav, i jinak, množství obrazů, ale to rozhodně nepokrývá dlouhodobě vynaložené náklady na vybavení, filmy, skeny, obrazy, výstavy atd. a ani se na to tak nechci dívat. Potkávám v téhle branži spoustu skvělých fotografů, kteří jsou ve svých oborech naprostí profesionálové a všichni mají společnou vlastnost – hrozně moc toho umí, zůstává po nich dokonale odvedená práce a nepotřebují se přehnaně zviditelňovat ani o tom pořád mluvit. Proč jen jich je pořád míň a míň? Možná velký důvod k zamyšlení Já se snažím fotit to, co mě pořád moc baví a zároveň mám radost, že se to lidem líbí. Nechci se focením naplno živit, protože by se asi vytratilo kouzlo toho, že MŮŽU a NEMUSÍM.
Neviditelná – Copyright (c) Milan Blšťák (2005, jižní Čechy) Pro běžný pohled naprosto utajená, pro pozorného diváka kapka rosy skvěle ukrytá v podzimních barvách
Proč jste si vybral jako stěžejní téma makrofotografii, jejíž focení je velmi náročné časově – myslím tím především brzké vstávání, abyste zachytil ty překrásné korálky rosy?
Možná to bude znít zvláštně, ale třeba si makrofotografie naopak vybrala mne. V roce 96 a 97 se sešly dva důležité momenty, které to ovlivnily. 1996 jsem si koupil svého prvního Nikon F90x a 1997 jsem na Silvestra pod Královou Holou na zamrzlé pláni objevil a překvapivě i nafotil první ledové krystaly, ve kterých se třpytilo slunce. Když jsem si vyvolané filmy diáků poprvé prohlédl pod lupou úplně mě to nadchlo! Dva roky mi trvalo, než se mi opravdu začalo dařit makrofotografii na diapozitivy zachytit. Zkoušel jsem různé metody, testoval další vybavení, sháněl příslušenství a hlavně už začal cíleně hledat motivy v tom krásném světě, který se mi pootevřel. A ten se otevírá právě hodně brzo ráno, kdy je příroda orosená, ojíněná, zamrzlá, nedotčená. A hlavně – liduprázdná! No, a abych myšlenku dokončil – dobrá makrofotografie je hodně technicky, ale časově a fyzicky náročná. Stejně jako všechny fotografické obory, které se dělají poctivě a profesionálně. Je to svět, který vám nedá nic zadarmo, a já věřím v nějakou základní životní rovnováhu. Za to ranní vstávání, stovky hodin v mokru, mrazu, někdy i dešti mě příroda čas od času odmění makrozáběry, které jsou skoro zázraky, které se už nikdy nebudou opakovat, a já jsem měl to štěstí, že jsem byl při tom. Proto mě tenhle svět pořád tolik láká – je nádherný a díky téhle rovnici mi připadá i spravedlivý.
Rozmařilý pásovec – Copyright (c) Milan Blšťák (2011, okolí Prahy)…Zmrzlá kapka rosy na stvolu trávy a hra barev v jeho struktuře. Jinak ale rozverný pásovec, který si vyrazil na výškovou pouťovou atrakci a teď se kochá …
Zastavme se na chvíli u vybavení fotografa fotícího makro. Co vše obsahuje vaše „fotobrašna“ bez čeho byste se neobešel? A co jiného, kromě dobrého fotovybavení, je ještě důležité?
Základním vybavením jsou pro mě dobré makroobjektivy a mezikroužky nebo makroměch. Touhle kombinací nafotíte od zvětšení 1:1 až do 8:1 na malou vzdálenost (1-2 cm) až třeba po ledové krystaly na zimním potoce (30-50 cm bez namočení :). Používám hodně makroblesky + další přídavné blesky a spoustu drobností od filtrů přes redukce atd. No a k tomu všemu patří samozřejmě kvalitní nepromokavé a teplé oblečení, dobré boty, karimatka, pláštěnka a další drobné, ale nezbytné maličkosti, které se po čtyřhodinovém focení v mokré trávě nebo ve sněhu projeví jako naprosto nezbytné. A to nejdůležitější nakonec. Člověk by se měl „unést“! Batoh s brašnou mívá od 10 do 15 kg a záleží jak daleko a vysoko budu šplhat. Na horách v zimě to může být i o trochu větší váha. A vlastně ještě jedna úsměvná drobnost – mám v batohu v nepromokavé taštičce stovku. Jednou jsem opravdu málem zmrznul, když jsem při focení sjel do potoka a cestou do civilizace mi až ve druhé hospodě uvařili zadarmo čaj, protože jsem neměl peníze (nabízel jsem za něj i nový kvalitní Fuji Velvii, ale první hospodský byl asi nedomazlený…)
Napněte plachty – Copyright (c) Milan Blšťák (2006, okolí Prahy) Odcházející podzimní list s orosenou pavučinou. I se mi chvíli zdálo, že je ta pavučina schopna list opravdu napnout!
Máte své vlastní studio, vynikáte především v tisku velkoplošných fotografií. Jak došlo k tomu, že jste si zařídil vlastní studio? Byla tím hlavním důvodem nespokojenost s kvalitou v běžných labech, jak často slyším od fotografů?
Cesta k vlastnímu studiu Macroworld byla docela klikatá, ale jeho hlavní myšlenka trvá dodnes – mít od začátku do konce kontrolu nad celým procesem tisku a výroby rámovaných fotografií pro výstavy tak, aby výsledek byl perfektní a reprezentativní. A to, co platí pro moje výstavní zvětšeniny a co od nich chci, platí na 100% i pro naše zákazníky. Každý by si měl odnést výsledné dílo, se kterým je spokojený a vrátí se k nám zpátky s další prací. Každou zakázku opravdu řešíme individuálně a snažíme se dobře poradit jak amatérským fotografům tak občas i „profikům“. Jsou různé cesty jak dosáhnout maxima a zkušeností jsme v téhle oblasti nasbírali za ty dlouhé roky už opravdu hodně. A dodám poslední poznámku: nejde tady opravdu v první řadě o peníze. Jde o kvalitu, která vydrží déle než „jeden měsíc“, proto pracujeme jen s ověřenými a profi materiály, a proto jsou ceny takové, jaké jsou. Také my se pod každou zakázku podepisujeme svou prací a jménem. To raději oželím zakázku, než se nechat donutit udělat ji za půlku na levné materiály.
Tlapa – Copyright (c) Milan Blšťák (2012, Brdy) 8 mm velká ledová tlapka těsně před došlápnutím na vodní hladinu
Ano, kvalita je pro Vaše studio to nejdůležitější a to je také důvodem, proč jsou vaše fotografické výstavy dokonalé. V oblasti zpracování a tisku opravdu vynikáte. Další v čem vynikáte, je počet výstav, kterých je již více než padesát. Jednu jsme dokonce v rámci Interkamery dělali společně. Jak to zvládáte časově?
Člověk je tvor flexibilní a zvládne toho mnohonásobně víc, než si umí představit a zvláště, když ho to baví!!! : (dovolím si přidat jeden krásný čerstvý odkaz poslaný kamarádem… překvapivě od Jaromíra Jágra. Výstavy jsou pro mě příležitost zprostředkovat ty krásné zážitky a „úlovky“ z makrofocení ostatním a nabídnout jim alespoň chvilkové zastavení a zamyšlení. Ten svět mě opravdu hodně naučil, proto k němu přistupuji s úctou, a proto ho chci nabídnout dál. Také na výstavách potkávám spoustu zajímavých lidí, můžu si s nimi povídat a získat tak spoustu zajímavých námětů, názorů, nebo si jen tak lidsky „pokecat“. To je v dnešní době důležitější než dřív – aby se lidé nepřestávali potkávat.
Anubis – Copyright (c) Milan Blšťák (2007, Nízké Tatry) 8 mm velký kousek ledu a okolo něj krystaly námrazy na zamrzlém potoce vypadají jako bůh Anubis …jen ten potok není většinou zmrzlý tam, kde z něj chcete fotit!
To je pravda, není nad milá setkávání. Milane, prozraďte nám, jak má taková správná výstava vypadat. Co nesmí chybět a na co si dát pozor?
Moje první výstava v roce 1998 byla hodně skromná – 20 makrofotografií na šedé desce Kapa 50×70 cm v Café Milena na Staroměstském náměstí. Bez rámů, v jedné větší místnosti, ale na vernisáž přesto přišlo skoro 50 lidí a já slyšel první reakce. Od té doby bylo výstav opravdu hodně, v různých podmínkách a v různých městech. Mám nastavený určitý standard, od kterého se nerad odchyluji, protože návštěvníka by měly přitáhnout hlavně fotografie a měl by odcházet spokojený – ne-li nadšený! Nesmí ho rušit obrazy pověšené nakřivo, kazy v laminaci nebo třeba to, že na obrazy vůbec nevidí. Výstava by měla být profesionálně zpracovaná po technické stránce (tisk, laminace, rámování, umístění) a hlavně by měla mít dostatek kvalitního světla – to je základ. Pokud nabídnete návštěvníkovi i něco navíc – jako třeba pěkně zpracované popisky obrazů, knihu návštěv atd. odchází s pocitem, že jste se o něj dobře postaral a doporučí výstavu dalším. To je to, proč se výstavy dělají, ne? Před asi osmi roky jsem na výstavách začal nabízet i anketu pro návštěvníky – napište mi, kterých 5 obrazů se vám líbilo nejvíc, případně přidejte nějaký vzkaz a celkový dojem z výstavy, vhoďte do schránky a vylosovaný jedinec vyhraje rámovaný obraz. Je s tím spousta práce navíc, ale krásně to funguje. A když se mi sejde z jedné výstavy třeba i 600 anketních lístečků, je to hrozně milé. A ten darovaný obraz za to rozhodně stojí!!!
Na vlásku – Copyright (c) Milan Blšťák (2012, Jizerské hory) Kousek ledu visící na příznačném vlásku – fyzika v makrosvětě moc neplatí – stejně jako tu nemá místo stres nebo blbec. Z toho prvního by se vám při focení klepala ruka a toho druhého by to naštěstí neudrželo!
Hmm, asi budu muset také posílat lístečky. Příběhy (ne)obyčejné makrofotografie – kniha, do které se vždy ráda podívám pro lepší náladu, obsahuje skoro 120 překrásných fotek. Milane, kolik času jste strávil nad výběrem fotografií do této krásné knížky? Kdo byl vaším poradcem? (Doufám, že Milan odpoví, že jeho skvělá manželka, která je mu velkou oporou.)
Celá příprava knihy trvala zhruba 5 měsíců a z dnešního pohledu to potřebovalo víc času. Ale to je běžné. Když řeknu, že bych to dnes udělal trochu jinak, myslím tím, že to i udělám jinak. Chci vydat do dvou let novou knihu o makrofotografii a dát tomuhle kouzelnému světu víc prostoru. Ukázat v ní nejen co jsem v něm za 16 let našel a nafotil, ale i jak do něj proniknout a co všechno by se měl člověk naučit, než opravdu může říct – „fotím MAKRO“. No a mojí ženě Míše jsem už na více místech děkoval za trpělivost, kterou má se mnou a s mými útěky mimo civilizaci do mého makrosvěta. A to platí pořád.
Parťáci – Copyright (c) Milan Blšťák (2011, Jizerské hory ) asi si navzájem závidí …jeden se houpe, druhý si leží na zádech, ale jedno mají společné ….pohodové ráno.
Milane, známe se spoustu let, ale našla jsem něco, co mne překvapilo a co jsem o Vás nevěděla. Píšete texty i hudbu k písničkám. Souvisí to s Vaším projektem Ostrůvek? Seznámíte nás s ním?
To jsou vedle focení další tři věci, které mě provázejí celý život a udržují duševně „v normálu“. Dětský tábor Na Ostrůvku, muzika a sport. Letní tábor s padesáti dětmi táhneme s partou kamarádů (a měl bych spíš psát nadšenců) už 22 let. To je další nádherný svět, kde čerpám pohodu a energii. Obrovské množství práce na přípravách, ale na druhé straně místo, kde si malí i velcí hrají, blbnou a radují se z maličkostí (kdo by měl chuť tak na Facebooku „na ostruvku“ nebo www.naostruvku.cz je hodně fotek, které mluví za vše. Stejně tak muzika je celoživotní relaxace, kde člověk nejen tvoří, ale vyčistí si i hlavu. Když na táboře každé ráno po snídani s dětmi půlhodinu zpíváme, zní to jako orchestr a je to tak parádní, že mi občas běhá mráz po zádech. Sport je potom ten správný ventil na odreagování a stejně jako u těch předchozích při něm člověk potkává pohodové lidi! Takže s focením všechno tohle dohromady vyrovnává každodenně mojí hladinu únavy a stresů z práce (a občas i z civilizace), protože žít v dnešní rychlé době a nemít kolem sebe spřátelené duše je pro spoustu lidí zaděláno na psychoterapeuta (už to tady začíná být také moderní!). A vše se pořád vrací k mojí teorii duševní rovnováhy: hodně životu a lidem kolem sebe dávej, a když se ti z toho vrátí i jen zlomek, jsi šťastný člověk!
Váhy – Copyright (c) Milan Blšťák (2005, jižní Čechy) Záběr třímilimetrových bílých vláken s náloží rosy vznikal hodně náročně, ale je krásně silný a patří k mým nejoblíbenějším
Z Vašeho životopisu jsem se také dozvěděla, že jste se po studiích plavil čtyři roky na námořních lodích po celém světě. To mne moc zajímá. Co jste všechno procestoval a kam byste se chtěl ještě podívat? A také, kam byste se rád vrátil?
Na moře jsem se dostal díky Československé námořní plavbě a podíval se postupně na třech lodích po celém světě. Na M/S Lipno jsem byl nejdelší dobu (11 měsíců) a absolvoval s ní doslova cestu okolo světa. Největší zážitky jsem měl asi ze tříměsíční Číny, z Floridy, Kuby, Grónska a z Kanady. Trochu horší byla severní Korea a několik pěkných mořských bouří, při kterých jsem se pár dní nevyspal a nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Ale jinak hodně velký šuplík zážitků a vzpomínek. Nejlepší na tom ale bylo, že jsem opravdu viděl svět z té druhé strany ještě v době „soudruhů v Čechách“ (1984-1988) a mohl si srovnávat, jak to vlastně je. No, a vrátil bych se určitě rád na Kubu, do Kanady a do Grónska. Tak snad jednou…
Ementál – Copyright (c) Milan Blšťák (2012, Brdy) 2 mm velký ledový „ementál“ a jeho bubliny-čekatelé. Na hladině za krystalem zvolna proplouval shluk bublinek mně připadlo, že za chvíli začnou proskakovat připravenými otvory …
Povídání hezky uteklo a jsme u poslední otázky: Jakou radu byste dal těm, kteří chtějí fotit a kteří se chtějí prosadit?
Budou dvě a obě jednoduché. 1) Úspěch nepřijde hned a nedejte se odradit tím, že cesta je dlouhá a občas náročná. Rychlofotografů je dnes plný svět, ale nikdo jim při placení workshopů neříká, že je potřeba hodně práce a úsilí aby se člověk profotil ke kvalitním výsledkům
2) Jděte klidně svou vlastní cestou a hledejte, ne všechny poučky a psané pravdy jsou samospasitelné. A pokud máte pocit, že ta Vaše cesta je zajímavá – bojujte za ní a dejte do toho všechno úsilí a nadšení …třeba to vyjde?!
3) A ta třetí je navíc pro ty, kdo chtějí fotit makrosvět. Přistupujte k němu s úctou a raději se třikrát déle dívejte, než začnete mačkat spoušť. Spousta krásy a fantazie přírody je schovaná pod tou první viditelnou „vrstvou“, ale jen ten, kdo je trpělivý, dovede se dívat a učit, má nárok na odměnu. A to Vám všem hodně přeji!!!
Milane, velice děkuji za rozhovor a za vždy příjemná a obohacující setkání. Milí čtenáři, nezapomeňte se blíže seznámit s tvorbou Milana Blštáka www.blstak.cz a navštivte jeho kouzelný Makrosvět, případně mu můžeteu i napsat na Facebook. A pokud budete chtít doma kvalitně vytištěné fotografie pak nakouknete do kuchyně profistudiu www.macroworld.cz.
Zdroj: www.afop.cz - zde také naleznete další zajímavé rozhovory s osobnostmi české fotografické scény.