Roman Vondrouš vystudoval magisterský program na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Fotografuje od dětských let, ale opravdu se fotografování věnuje od roku 2000. Roku 2005 se stal fotoreportérem ČTK, fotografoval na letních olympijských hrách v čínském Pekingu, na zimní olympiádě ve Vancouveru v Kanadě a letošní rok v ruském Soči. Kromě jiných ocenění především získal první cenu v kategorii sportovních snímků v soutěži World Press Photo. Jeho fotografie z dostihů zná snad úplně každý.
Romane, začneme samozřejmě u Vašeho nejoblíbenějšího modelu před objektivem a tím je kůň. Dostihy fotíte už více než 15 let. Jak jste se dostal k fotografování dostihů? Co Vás na dostizích tak přitahuje?
K fotografování dostihů jsem se dostal tak, že mě na samém sklonku minulého století vzal na rámcový dostihový mítink na pardubickém závodišti jeden z amatérských fotografů, abych si focení koní vyzkoušel. Okamžitě mě to chytlo natolik, že jsem po několik dalších let prakticky v Pardubicích nevynechal žádný z dostihových dnů a každým dalším rokem jsem se dostihy snažil zaznamenávat svým vlastním výtvarným způsobem. Nezůstat jen u pouhého dokumentu, ale rozšířit jej i o kreativní pohledy, které nemá možnost obyčejný návštěvník dostihů, ale ani ten u televizní obrazovky jeho okem spatřit. Současně mě na dostizích přitahuje nádherné prostředí závodišť, kdy se sportovní fotografie částečně prolíná s fotografií krajinářskou. A v neposlední řadě přítomnost adrenalinu, který ve fotografovi vždy stoupá v momentu, kdy se kolem něj řítí stádo koní a z dusotu jejich kopyt někdy až zamrazí.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Steeplechase cross country
To chápu, mám z koní respekt, stačí jen dívat se mu do očí. Kdy padlo Vaše rozhodnutí živit se fotografií na plný úvazek a proč Vaše volba padla na sportovní fotografii?
Seběhlo se to poměrně rychle koncem roku 2005, kdy jsem se dostal ke konkursu na pozici fotografa do regionální redakce ČTK v Pardubicích. Uspěl jsem a fotografickými výsledky jsem zaujal tehdy ještě vedení Obrazového zpravodajství v Praze natolik, že si mě po roce „vytáhli“ do jejich centrální pražské redakce, abych působil tam. Na rozhodnutí, zda tuto nabídku přijmu, jsem měl pár minut, ale samozřejmě, že taková věc se neodmítá. Od samého počátku mého působení v „četce“ se nevěnuji pouze sportovní fotografii, ale pokrývám běžné každodenní agenturní zpravodajství od politiky, přes kulturu, žánrové náměty až ke zmiňovanému sportu. K němu mám zřejmě vnitřně opravdu asi nejblíže, ale rozhodně se necítím pouze sportovním fotografem.
Copyright (c) Roman Vondrouš – OH Sochi
Vaše „dostihové“ fotografie jsou často černobílé proč? Neláká Vás barva? Jak se rozhodujete, která série zůstane barevná a která bude naopak černobílá? Kdy nastává ten zlom?
Já barvu naopak preferuji, ale jsou náměty, které na první pohled působí mnohem lépe v černobílé škále a to byl případ i mé dostihové série, která uspěla na WPP. Pokud ji ale fotografuji s nějakým konceptem, tak již od začátku musím v hlavě nosit jakousi previzualizaci, které motivy tak mohu fotografovat. Některé černobílé provedení vyzdvihne, jiné může zcela degradovat. A především to pak musí vše dobře fungovat vedle sebe, i jedna jediná fotografie může narušit kompaktnost celého výsledného souboru. V barevném provedení tento atribut platí obzvláště.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Fragmenty metropole
Zastavme se na chvíli u vítězství ve WPP. Jak se stalo, že v této kategorii zvítězily fotografie plné deště a bahna z Velké pardubické? Co pro Vás toto vítězství znamenalo?
V první řadě bych rád poopravil termín Velká pardubická. Můj soubor se jmenoval Steeplechase cross country a mnoho lidí má dostihy u nás spojovány jen se samotnou Velkou pardubickou. Ovšem během roku se konají i další dostihové dny, na kterých jezdci ladí formu na vrchol sezóny, kterou je právě ona Velká pardubická. A především při těch mé snímky vznikaly. Vítězství pro mě znamenalo především velkou radost z toho důvodu, že přišlo zrovna z ranku mého nejoblíbenějšího tématu, na kterém už tolik let pracuji. Pokud by se tak stalo s fotografií nebo souborem z nějaké jednorázové akce, kterou bych do soutěže poslal, pak by mě to z důvodu úspěchu samozřejmě potěšilo také, ale ta má vnitřní pozitivní vazba s dostihovým sportem je v tomto ohledu nesrovnatelná.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Městská imaginace
Romane, považovala jsem Vás především za sportovního fotografa a bylo pro mne překvapením, jak jste naložil s Grantem Prahy 2010, který jste získal v soutěži CZECH PRESS PHOTO 2010. Od sportu k pražským sídlištím… kudy vedla cesta?
Jak už jsem se zmínil, tak pouze sportovním fotografem se necítím. Právě k dokumentování architektury v konfrontaci s lidmi mám po sportu asi nejblíže. Zachycovat v podstatě banální okamžiky v městských ulicích a především jejich periferiích, ale při tom dbát na výtvarnou hodnotu záběru. Každodenní motivy povýšit na ty, které pouhým pohledem oko běžného občana nevidí. A pokud se bavíme o Grantu Prahy, tak jelikož to byl poměrně obsáhlý soubor, i zde jsem musel zachovat jasný rukopis a zůstat pevně vymezen tématem. Proto na většině fotografií převládají výrazné a ostré barvy, čisté kompozice a různé signifikantní detaily.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Night clubs
A já jen musím dodat, že se soubor opravdu velmi vydařil a to co jste chtěl zachytit, jste opravdu zachytil. To se málokomu podaří. Vaše portfolio neobsahuje pouze sportovní fotografii ale i fotografie chatařů, myslivců, nočních klubů apod. Zaujaly mne především fotografie z měst – Fragmenty metropole a Městské imaginace, kde barva vítězí a jsou na jedné straně velmi pohodové, klidné a na straně druhé veselé a plné života.
Rád zkouším nová témata a i proto pracuji na různých souborech. Některé se samozřejmě podaří zachytit lépe, jiné hůře, ale to je pochopitelné. Záleží také na čase, který danému tématu můžete věnovat a jak se s ním dokážete rychle sžít. Osobně preferuji především živou a akční fotografii, ale čas od času mi přijde na chuť třeba i krajinářská fotka. Beztak záleží hlavně na celkové atmosféře dané scény a tu můžou vykouzlit i například v poklidu se pasoucí jeleni v protisvětle vycházejícího slunce.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Myslivecký lov
Co nejrůznější počítačové úpravy? Hrajete si raději v počítači nebo přímo s fotoaparátem a programy v něm, nebo využíváte nejrůznější příslušenství, mám na mysli takové hračičky jako například objektiv lensbaby a podobné vychytávky?
Před mnoha lety ještě za dob kinofilmových zrcadlovek jsem často experimentoval s takzvanými filtry Cokin. Tehdy to byl ještě jiný princip než současný počítačový. Znamenalo to mnoho nepovedených políček na filmu, učení se za pochodu, ale i díky tomu jsem pochopil různé finesy klasické fotografie. Počítačová forma různých montáží a triků mě už, ale vůbec neláká a popravdě ji ani neumím. Navíc jí je všude mnoho a má k ní přístup kdokoliv. Mám rád takovou fotografii, o které vím, že to světlo a objekty na ní jsou opravdové.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Chataři
Vaše „volná tvorba“ je úžasná, a překvapující. Zajímá mne, co fotíte nejraději, jen tak pro sebe?
Jak už jsem zmínil, tak volná tvorba a hlavně jakési odreagování od každodenní pracovní rutiny jsou pro mě především dostihy. Už na samém začátku sezony si snažím zajistit volno na jednotlivé dostihové mítinky, aby se mně jejich termíny nekřížily s víkendovou prací v agentuře. V ní jsme ovšem v poslední době čím dál více vytíženi, a tak nezbývá už mnoho času na fotografické procházky po Praze a zaznamenávání tolik oblíbených fragmentů v ní. Pokud bude v budoucnu možnost, pak bych rád fotografii měst rozšířil i o jiné destinace, láká mne například Berlín, případně Havana na Kubě.
Copyright (c) Roman Vondrouš – Punk
Budu se tedy těšit na další „nedostihové“ fotografie. Poslední otázka: Kdybyste měl dát lidem, kteří chtějí fotit a kteří se chtějí prosadit, jedinou radu, jaká by byla?
Rozhodně trpělivost – nesložit zbraně po prvních nevydařených výsledcích. Každopádně taktéž sledování práce dalších autorů jak našich, tak světových, navštěvovat výstavy s fotografií a uměním a v neposlední řadě pokud k tomu má dotyčný možnost a předpoklady, tak zkusit studium některé z fotografických vysokých škol. Já sám mám velice pozitivní zkušenost z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kde jsem si rozšířil obzor o mnoho důležitých aspektů, které by se mi v běžné novinářské fotožurnalistice jistě neotevřely.
Romane, velice děkuji, že jste si ve svém nabitém programu našel čas na odpovědi. Gratuluji k úspěšně dokončenému studiu a budu se velmi těšit na Vaše další „nedostihové“ fotografie .Mnoho dalších zajímavých fotografií najdete zde a kontaktovat Romana můžete také na facebooku.
Zdroj: www.afop.cz - zde také naleznete další zajímavé rozhovory s osobnostmi české fotografické scény.