06 zář2014

Fotografka Veronika Souralová

6. září 2014. Autor Olina Zlámalíková. Kategorie Rozhovory

Veroniku jsem nazvala multifunkční ženou. V mnohém co stihne, umí a zvládá, mi velmi připomíná našeho společného kamaráda Olega Homolu. I proto jsem dnešní rozhovor pojala trošku jinak než ty předchozí. Veronika je fotografka, galeristka, cestovatelka, spisovatelka, kromě toho ještě stihne pracovat v oboru marketing a PR ve velké společnosti a také je ženou a matkou. Největší Veroničinou zálibou je fotografování hmyzu. Systematicky pořizuje záběry a ty pak skládá do velkých celků. První byli mravenci, a s těmi si vyhrála..., ale co bych povídala já, pojďme přímo za Veronikou.

Veroniko, vystudovala jsi Stavební fakultu ČVUT, to je od fotografie dost vzdálené téma. Kdo tě vlastně přivedl k fotografování? Jak dlouho už fotografuješ?

Olino, jen poznámka k úvodu – multifunkční žena, to jsi mě hodně pobavila. Trochu to vypadá jako prototyp nového robota, který Japonci právě uvedli na trh… ale proč ne? Budu na to hrdá a připojím si tento přídavek k označení, které moji tvorbu nejlépe vystihuje: Fotoreportérka hmyzí říše – multifunkční žena – Veronika Souralová. To, že mě srovnáváš s Olegem Homolou, mě velmi těší. Oleg je můj dobrý kamarád, vážím si ho a jsem mu za mnohé vděčná. Mimo jiné se mnou stál na začátku mé mravenčí éry.

A to si já moc dobře pamatuji, v té době jsem se začala pohybovat ve fotografii a vaše společné konzultace plné nejrůznějších emocí znám z redakce, a ráda na ně vzpomínám.

A teď již k první otázce: Opravdu jsem vystudovaná stavební inženýrka – obor vodní stavby a vodní hospodářství. Trochu šlápnutí vedle, protože vždy mě bavilo hlavně výtvarno, příroda a psaní. Ale musím říct, že studium ČVUT mi také něco dalo. Umím se poprat s technikou a hlavně jsem si na škole našla báječného manžela, díky kterému se mohu všem svým aktivitám věnovat. V dětství jsem často pomáhala jako asistentka při fotografování mému otci, který pracoval jako biolog Krkonošského národního parku. Pro focení jsem za křídla držela křičící netopýry, nebo jsem s ním trávila mnoho času v improvizovaném stanu při fotografování hnízdících ptáků. Vážněji jsem sama fotografovat začala až na mateřské dovolené. První byly portréty dětí, zkoušela jsem se stativem a barevnými filtry snímat krajinu, tvořila si miniaturní zátiší. Prostě jsem fotila od všeho trochu a své stěžejní téma jsem ještě hledala.

Veronika fotí hmyz. Jak se žena navíc tak elegantní jako ty dostane k fotografování hmyzu. Fotit hmyz znamená válet se v trávě, písku, rose a brr kdo ví v čem ještě… Přiznám se, že než jsem tě lépe poznala, neuměla jsem si to představit. Nyní už ano a vím, že bychom se v té trávě válely spolu. Jak se fotí hmyz, co k tomu, kromě kvalitního fotovybavení, potřebuješ?

Pokaždé, když jsem tátovi ukazovala své snímky, s napětím jsem čekala na jeho reakci. Ta byla vždy stejná: „No, fotky jsou to docela pěkné, ale já bych potřeboval, abys mi vyfotila mravence.“ V té době se specializoval na výzkum mravenců. „Mravence, pořád mravence“, ale jak na to? Byla jsem rozčilená a bezradná – mezi známými mi nikdo neuměl poradit. A tak jsem se začala cíleně zajímat o problematiku makrofotografie, pořídila si potřebnou techniku – makroobjektiv, mezikroužky, kruhový blesk, navštívila workshopy. S nabytými znalostmi jsem pak za asistence táty, který mi vysvětloval, jak to v mraveništi chodí, jedno celé léto proseděla u malé mravenčí kupy v zadním rohu zahrady naší chalupy… a do mravenců se zamilovala! Pak už se fotky dařily – protože bez toho, abyste tvory, které fotíte, měli rádi, to prostě nejde. Z tohoto léta vznikla série mravenčích snímků, která se líbila divákům na výstavě Czech Press Photo, stala se též základem pro koláže mojí první dětské pohádkové knížky, byla otištěna v mnoha časopisech a přinesla mi přezdívku Fotografka mravenců. V té době už mi bylo jasné, jakou cestou se bude moje fotografování ubírat. Hmyz, ale focený reportážně. Budu se snažit zachytit neobyčejné až zázračné děje, které se v hmyzí říši dějí. Olino, nevěděla jsem, že bys se mnou ráda absolvovala focení v trávě, prosím, rozmysli si to – většinou to nebývá moc pohodlné. Do kolen mě tlačí kameny, mravenci lechtají a trochu koušou, ale to je ještě celkem pohoda. Včera jsem se vydala k lesnímu jezírku, což byla spíše kaluž na lesní cestě, fotografovat vodní hmyzáky. Všude bylo po dešti bahno, ale já se k nim potřebovala přiblížit co nejvíc. Tak jsem se do bahna napříč cestou natáhla. To ovšem netušil cyklista, který tou cestou frčel v závodním dresu na horském kole… Naštěstí ho zastavil můj otevřený fotobatoh, který ležel kousek ode mne a pes, který mi asistoval… kdyby tam nebyly, tak jsem asi přejetá na dva kusy. I při focení hmyzu může jít o život.

Hmm, tak jestli sis myslela, že mne odradíš, nepovedlo se… kdy vyrazíme?

Veronika – galeristka. Již osm let vede fotografickou galerii Hotelu Academic v Roztokách u Prahy. V galerii se objevilo mnoho známých jmen, a protože je ke každé výstavě uspořádána beseda s autorem, můžete se autora na cokoli zeptat. Veroniko, zmínila jsem známá jména, nechci všechny osobnosti vyjmenovávat (mnoho z nich již naši čtenáři najdou v našich rozhovorech a mnoho dalších rozhovorů je právě připravováno). Jak se ti dařilo z počátku, než měla galerie takové jméno, jaké má dnes, získávat zajímavé a ceněné fotografy a fotografky? A další otázka zajímá mne, koho bys v galerii ráda vystavila?

S kvalitními autory v galerii jsem nikdy neměla problém. Zpočátku mi pomohli doporučením kamarádi a známí z fotografické branže. Velmi rychle se výstavní plán plnil a vždy minimálně na rok dopředu mám obsazeno. Hodně mi pomáhá má aktivita v soutěži Czech Press Photo, která v mém životě hraje důležitou roli. Jsem členkou organizačního týmu. A tak si neodpustím otázku:. „Čtenáři, kompletuješ již fotografie pro letošní - jubilejní - 20. ročník soutěže CPP? Uzávěrka je 30.září! Při této příležitosti bych ještě ráda zmínila další fotočinnost. S fotografy nebeseduji jen „u sebe“ v galerii, ale také v Nikon Photo Gallery na Újezdě a s oceněnými fotografy CPP na Staroměstské radnici. A koho bych ráda v galerii Academic představila? Třeba americkou fotografku Ami Vitale. Loni jsem se s ní týden vídala při porotě CPP. Nejen, že je výborná fotografka a její témata jsou mi blízká, ale ještě je senzační člověk. A to je pro mne hrozně důležité, protože galerii Academic považuji za místo, kde se setkávají a debatují lidé, kteří fotografii propadli, rozumí si a společně souzní. Zatím se to daří…

Veronika – cestovatelka. Se skupinou přátel jezdí navštěvovat země bývalého Sovětského svazu, kde dokumentují běžný život obyvatel. Z cest vznikají publikace plné fotografií, ale také vyprávění, ve kterém je zachycen každý den výpravy. S rodinou pak podniká výpravy do zemí po celém světě. Veroniko, řekni nám jaký je rozdíl cestovat se stejně naladěnými lidmi, kteří neodloží foťák, a tudíž mají pochopení pro ostatní stejně „postižené“ a jezdit s rodinou, kde fotíš jen ty? Pro mne rodina nikdy pochopení neměla, tak mne zajímá, jak to řešíš ty?

Cestovat s malou skupinou fotografů je pro mne příjemné. Společný zájem nás sjednocuje, síla kolektivu mi dodává odvahu ke komunikaci s neznámými lidmi, vzájemně se inspirujeme. Ale já mám životní štěstí, že i rodina má pro mé fotografování pochopení. Už jsou zvyklí, že zatímco většina lidí obdivuje na cestách památky, věci velké a viditelné. Já naopak klopím zrak a prozkoumávám půdu pod nohama, zda nenajdu nějaký hmyzí poklad pro focení. V případě, že ho objevím, zastavím se, z fotobatohu vyndám makrovýbavu, kleknu si na zem a dlouhou dobu tam zůstanu… A oni na mě trpělivě čekají. Samozřejmě mají poznámky, ale to se dá vydržet.

Tak to ti opravdu závidím. Moji kluci si nikdy nezvykli, jeden čas byla u mladšího viditelná snaha maminku napodobit, ale zatímco já fotila právě ty památky a architekturu, tak synek směřoval svůj fotoaparát na slečny. Naštěstí toto období netrvalo dlouho, ony se slečny nedaly. Nyní stále častěji bere do rukou fotoaparát můj starší syn, který si pořídil domácího mazlíka – pitbulla a má tedy k dispozici krásný model a učí se fotografovat. Tak snad mám ještě naději, že na výlety nebudu chodit sama.

Veronika – spisovatelka. V roce 2004 se objevila na trhu tvá první pohádková knížka pro děti. Koláže vytvořené z fotografií tvých dětí a skvělých fotografií mravenců doplněné zajímavým příběhem. Skvělý nápad přiblížit svět mravenců dětem takto zábavnou a přitom poučnou formou. Jak teda vznikli mravenci, kde se vzala inspirace? A prosím seznam nás s dalšími pohádkami o motýlech a včelách.

Ano, první knížka byla Jeden den v mraveništi. Fotografické koláže hmyzu a mých dětí Natálky a Vítka. Děti se zmenší a prožijí dobrodružství uvnitř mraveniště. Na pozadí napínavého příběhu se malý čtenář dozví všechna fakta o životě mravenců. Je to taková zábavná učebnice přírodopisu, trochu novodobý Ferda Mravenec (což ostatně byla v dětství, vedle Knihy džunglí, moje nejoblíbenější četba). Samozřejmě tvoření koláží bylo zábavné pro mne i moje potomky. Společně jsme vymýšleli příběh, pak si představovali, jak jezdí na mravencích, starají se o larvičky nebo bojují se zlým dřevokazem a fotograficky jsme to realizovali. Konečná koláž pak vznikla v počítači pomocí Photoshopu. Pokračování Povídání s motýly bylo trošku jiné. Je to soubor jednotlivých příběhů, tak trochu pohádková knížka, tak trochu atlas motýlů… V dubnu tohoto roku jsem hmyzí trilogii doplnila knihou o včelách: Včelí domeček – prázdniny. Natálka a Vítek již stojí na prahu dospělosti, a tak jsem si hlavní hrdiny půjčila od mé sestry… Knížka byla brzy vyprodaná a dělal se dotisk – zde je odkaz, pro možnost zakoupení. Fotografování včel jsem se intenzivně věnovala po dobu dvou let, asi by si zasloužili pár řádků: Dlouho jsem si přála fotografovat včely, ale nevěděla jsem, jak na to. Jít k cizímu úlu, udělat několik snímků a pak se nechat s mnoha žihadly odvézt do nemocnice? To nebyl ten správný model. Ale nakonec se mi podařilo kontaktovat včelařský výzkumný ústav v Dolu, kde jsme se domluvili na vzájemné spolupráci. Vysvětlili mi fungování včelstva se všemi zákonitostmi, nechali mne fotografovat jedny z „nejhodnějších“ včel, které si nechají líbit, když jim strkám hlavu do jejich bydliště a neútočí na mě. Z jejich života stále žasnu. Dokonalá společnost. Každá včela má svou funkci a přesně ví, co ve který okamžik dělat. Během života se včela učí, prochází různá povolání a získává další a další dovednosti. Od uklízečky, krmičky, kojičky, stavitelky, topičky, větračky… se časem dopracuje až k létavce, která opouští úl a hledá často ve velkých vzdálenostech zdroje nektaru a pylu. Formou složitých tanečků pak sestrám v úlu dokáže sdělit lokalizaci a množství potravy. Pozorná péče dělnic o včelí matku člověka až dojímá a vypracovaný systém kladení vajíček naplňuje úžasem. Pozorovat vývoj včely v plástvi je fascinující. Larva za 5 dní 1 000x znásobí svou váhu, celé včelí zrození trvá 21 dní a každá čerstvě vylíhnutá mladuška hned ví, kde je její místo. Ani chvilku nelení, zařazuje se mezi své družky a stává se součástí celku. Kdyby lidská společnost fungovala tak skvěle jako včelí, máme po starostech! Pro úplnost: ještě mám na kontě jednu nehmyzí knížku pro děti. Tam jsem jen autorkou textu, který doprovází psí fotografie Dana Materny (fotograf MF Dnes). Knížka se jmenuje Já, zlatý retrívr.

Tak včely neberu, mám těžkou alegii na jejich bodnutí, ale pejsky fotím ráda, zvlášť tu naši domácí kombinaci shih-tzu a pitbull. Kolikrát je opravdu zajímavé, co spolu ti dva dokáží. Nejkrásnější fotky jsou pak, když spí, a velký ochranitelsky objímá tu malou…

Veronika – vystavovatelka. Co výstavní činnost? Chystáš nyní nějakou výstavu? Můžeme se těšit na další Kouzlo hmyzí říše?

Do konce léta je výstava Kouzlo hmyzí říše k vidění na Biofarmě Slunečná na Šumavě. Třeba tam ještě stihnete zajet! Je to galerie se zajímavou historií. Majitel biofarmy (původním povoláním fotograf) na léto vyhání zvířata na pastvu a jejich stáje v tu dobu leží ladem a tak vymyslel, že je uklidí, vybílí a zaplní fotkama. A protože jsou to prostory obrovské, současně tam můžete vidět výstavy tři… V září se hmyzáci přestěhují do botanické zahrady v Brně. V prosinci v Academii (pod záštitou časopisu Živa) na Václavském náměstí chystám fotovýstavu s pracovním názvem Zajímavosti ze života včel a mravenců, kde mé fotografie budou psaným slovem komentovat naši přední entomologové Prof. Jan Žďárek a MUDr. Pavel Amcha. Na to se moc těším.

Tak tomu říkám úspěch, na tvých fotografiích se vyřádí entomologové. Je vidět, že to co děláš, děláš dobře. Gratuluji.

Veronika a postprodukce. Když už jsem se zmínila o kolážích, musíš být odborník na úpravy. Všimla jsem si, že od koláží jsi, co se týče dětských knížek, neupustila (skvěle! moc mne baví). Jak upravuješ v současné době? Láká tě další experimentování, ať už při zpracovávání nebo i při focení samotném?

Postprodukce je pro mne noční můra. A není to tím, že bych snad „nekamarádila“ s počítačem a grafickými programy, ale proto, že zpracování fotografií zabírá tolik času. Boj s časem je můj stálý problém. Už když fotografuji a vidím, jak snímky přibývají, děsím se, kolik času nad nimi budu muset strávit u compu. Do experimentování se moc neženu, i když se to možná nezdá, jsem poměrně konzervativní typ.

Pravdou je, že takto se vyjadřuje většina fotografů. Bohužel i u nás „nadšených cwakačů“ je to velký problém. Jen probrat se mnoha snímky a vybrat to, co k něčemu je. Naštěstí my cwakači to máme jednodušší. Na naše fotografie nikdo nechvátá a tak například já dělám čistku a výběr zhruba pětkrát v různých časových úsecích, než mi zbyde konečný výběr. Ona ta kvalita je hned patrná a vystoupí, ale pokud má být „celek ucelen“, chce to trpělivost.

Nesmíme zanechat ve čtenářích pocit, že fotíš jen hmyz. Samozřejmě z cest vozíš spoustu snímků přírody, měst, lidí… Co vlastně fotíš pro sebe pro svou radost?

Pro svou radost, si fotím hmyz. To jsi asi slyšet nechtěla, ale opravdu je to téma, které mě baví absolutně nejvíc. I po návratu ze zahraničních cest první upravuji hmyzí fotky a často jsou to ty jediné, které si nechám zvětšit. (Manžela to dovádí k šílenství a mé počínání komentuje: „Trmácíme se na druhý konec světa a jediné fotka, kterou jsi mi ukázala, je obyčejná housenka nebo mravenec!“) Hned na druhém místě v oblibě focení jsou obecně zvířata. V červenci jsme s rodinou navštívili Aljašku a tam konkrétně národní park Katmai s volně žijícími medvědy. Pozorovat jejich lov lososů byla pohádková nádhera. Musím přiznat, že tam jsem na chvíli na mé hmyzáky zapomněla. Ty medvědy mám stále před očima, a kdyby se mi naskytla možnost se k nim vrátit, neváhám ani chvilku. Měla bych se zmínit také o focení lidí. Portréty a snímky ze života mám také ráda a ráda bych jich měla víc ve svém portfoliu, ale mám s nimi trochu problém. Jsem poněkud nesmělé povahy a trvá mi déle, než prolomím barieru mezi mnou a fotografovanou osobou. S hmyzáky mi to jde jednoznačně líp. Ani jeden mi ještě nevynadal, ani nechtěl za focení peníze. A mimo svou srdeční přírodu fotografuji architekturu a společenské události pro časopis OKO, který vydávám ve firmě Trigema. Stále častěji také hudební koncerty našeho syna Vítka.

Asi bych měla poznamenat, že Veronika má velmi talentované děti. Vítek opravdu v hudbě vyniká a já mu jen přeji, aby se mu jeho sny plnily.

Veronika a její sny. Tuto otázku nepokládám moc často, ale protože se známe už velmi dlouho, položím ji. Kdyby ses mohla setkat na kafi nebo jít na procházku s kýmkoliv, s jakoukoliv osobou z jakéhokoliv období – kdo by to byl a proč?

Odpovědi na otázky tohoto typu jsou velmi těžké. Chtěla bych se setkat s mnoha lidmi… Ale když tak přemýšlím s kým úplně teď aktuálně, tak by to byli dva lidé:

1. Ondřej Sekora – protože v současné době vymýšlím příběh pro další hmyzí knížku a zdá se mi, že vše, co mě napadá, už ve Ferdovi mravencovi podobně zpracoval právě Ondřej Sekora. A tak by bylo fajn, hodit s ním řeč o hmyzu, o jejich příbězích, o tom, co ještě měl v úmyslu napsat a třeba by mi tím hodně ulehčil práci.

2. S mým tátou, který zemřel před několika lety. Každý den si uvědomuji, že jsem se od něj mohla ještě tolik věcí okolo přírody naučit…

Ach jo, to nám to povídání uteklo a je tu poslední otázka, již dobře známá otázka. Máš nějakou radu, postřeh pro ty, kteří se chtějí fotografováním živit?

Spíš radu pro ty, kteří se chtějí věnovat makrofografii. Když máte trpělivost a lásku k přírodě, tak se dobré fotky zcela určitě dostaví. Přeji vám hodně radosti z fotografování, i když jste si třeba vybrali jiné téma než hmyzí.

Veroniko, velice děkuji za dnešní rozhovor, a za to že jsi přistoupila na rozhovor stylu klábosení dvou holek. Fotografie Veroniky Souralové najdete na webu, facebooku. Informace o galerii Academic najdete zde a navíc zde ještě video o focení hmyzu.

Zdroj: www.afop.cz - zde také naleznete další zajímavé rozhovory s osobnostmi české fotografické scény.

Štítky: příroda,, hmyz,, makro,, včely

Fotografka Veronika Souralová

Oblíbené články

Tipy na pomůcky pro focení mobilem

Dostávejte aktuality