Aby zoufalství, z nemožnosti přiblížit se na fotitelnou vzdálenost, neklesalo stále slyším v okolí chrochtání samců, veselé "whííp whííp" laní. Najednou se do té kakofónie zvuků přidává nový, mnohem zajímavější, nárazy jak kdyby stromy padaly na sebe a při tom padání do sebe narážely. To je ono, souboje! Zní to jako byste vzali dvě baseballové pálky a bojovali spolu stylem hvězdných válek. Celý natěšený běžím za tím zvukem. Už jsem se zmiňoval, že ta zatracená obora je přes půl kilometru dlouhá? Běh lesním terénem z kopce do kopce s fototechnikou je celkem náročná, mohli by v tom dělat nějakou olympijskou disciplínu, ale kdo by teď žehral na špatnou tělesnou kondici, poblíž se bojuje doslova hlava nehlava. A už je vidím, skrz stromy dva daňky v bojovém sevření, hlavy proti sobě, pomalý ústup, rozběh a zaklesnutí. Od kopyt odletuje zemina, slabší jedinec po nárazu často brzdí i několik metrů. Chvíli souboj jen tiše sleduji. Pak se probírám z vytržení a uvědomuji si proč mám tu divnou těžkou věc na krku. Fotolov! Jenže jak se k bojující dvojici přiblížit? Představa bojujících samců, kteří k sobě nechají přiblížit prakticky kohokoliv, protože nevnímají okolí, se rozplývá okamžitě jak se o to pokouším. Na hlídce stojí třetí samec a vidí mě. Kdyby jen to, on na mě hned upozorní, žalobníček! Bojující dvojice přerušuje souboj a prchá. Samozřejmě, že teď se ozývá souboj opět z nejvzdálenějších části obory, to abych se zase proběhl.
Tentokrát ale při vzpomínce na dětství, je mi jasné že jsem v knihách Karla Maye neležel zbytečně. Poskoky za stromy, s plížícím stylem za který by se nestyděl ani Inčučuna se blížím k další bojující dvojici. O hlídce vím a snažím se zůstat stále skrytý za kmeny stromů. "Ach, kdybych míň jedl jistě by mě přes ty tenké kmínky nebylo vůbec vidět", letí mi při tom hlavou. Dokud se nehýbu hlídka si mě nevšímá, jakmile se podívá jiným směrem, udělám skok k dalšímu kmeni, kousek po kouskou jsem blíž a blíž. Po několika minutách náročného maskování je to tady! Konečně vzdálenost z které má smysl fotit, hledáček letí před oko ... prásk ... je to tam. Tedy je to tam, něco jsem vyfotil, ale co? Z hlavy jednoho daňky trčí strom, druhý není skoro vidět. Postupně se to lepší, ovšem nadšením klesá má opatrnost i maskování ... a už jsou zase fuč.
V rámci potřeby vybít si frustraci naháním Petrovi celé stádo před objektiv. V nahánění jsem docela dobrý, když to nevyjde s focením, možná se nechám zaměstnat jako ovčácký pes. Sice naháním stádo přes celou oboru, ale já už si na to běhání z kopce do kopce asi zvykl. Půlku obory jsem už oběhl, čas jsem si neměřil, ale cítím že se v tom zlepšuju. Radost z pohybu a sluníčka udělala své, trpělivost na focení je zase zpět. Petr nešťastně pokyvuje hlavou, „Nahnals je na mě pěkně, ale já měl dlouhé sklo s konvertorem, tohle už znova nedělej". Takže nanovo, pomalé plížení, dřepy a dalších pár fotek. Volíme novou techniku žádné nahánění, schovaní za krytem ze starého plotu, čekáme až přijdou sami blíž. Jsme schovaní tak skvěle, že nejsme vidět ani my, tak zřejmě ani louka u které jsme. Od té chvíle přestalo mít stádo o naší louku zájem. Po půl hodině čekání, se potřebujeme protáhnout a projít. Ještě pár výcvaků a je čas myslet na oběd. Dneska jste na nás tedy vyzráli vy paroháči, ale jen počkejte příště, i kdybychom museli shlédnout všechny díly slavného lovce Pampalini, tak na vás vyzrajeme. Přivezeme si maskovací sítě, zabalíme se do nich a to by bylo abychom vás příště pořádně nenafotili.