Fotografie psů, dětí a kytiček prý patří k nejpočetnějším fotografiím na internetu a jsou tudíž vzniká dojem, že pro fotografy jsou ze všech fotografií nejméně lákavé a zajímavé. Je pravdou, že psy už fotím několik let a poslední dobou se z toho stal boom.
To mě přimělo sepsat na mém webu článek pro opravdové amatéry o tom, jak na focení nejen psů a trošku je popostrčit v pochopení základních termínů. V tomto článku bych rád zase popošel o kus dále a prozradil finty, které používám … takže jak fotím psy já?
Předem nutno dodat, pokud nejste už profesionál, který svou techniku ovládá na 1*, bude pro vás mnohem příjemnější, budete-li fotografovat pejska, který má základní poslušnost. Není nic horšího než pes, který nevydrží 5 vteřin na místě a fotograf, který si 10 minut šteluje nastavení na přístroji. Proto už ze zásady, nedávejte psa na místo s tím, že si ho cvaknete a až potom budete vymýšlet „jak vlastně?“. Nejdříve si najdu místo, které se mi nějakým způsobem zamlouvá – buď světelně nebo kompozičně. Ideální je si manuálně zaostřit na místo, kde byste si asi pejska představovali, prohlédnout výsledek na displeji přístroje a až když uznáte, že by to šlo, tak teprve poté tam psa odložit a fotografovat. Určitě je to lepší způsob, než nutit psa dlouhé minuty sedět nebo ležet a lítat kolem něj a hledat ideální úhel, vymýšlet jiné kompozice a tak podobně.
Takže já si najdu místo a zkušební fotkou bez psa vyzkouším, jak vypadá toto místo světelně a kompozičně. Pak na místo odložím psa nebo poprosím někoho, kdo mi s focením pomáhá a pak jen už lehce hledám nejlepší úhel, světlo a exponuji. Dobré je si předem prohlédnout pozadí, zda se tam nevyskytují nějaké nežádoucí předměty. Není nic pěkného, mít krásně vyfoceného pejska, pěkně ostře, když mu pak ze zad trčí nějaký sloup, značka, kus větve aj. Proto věnujte pozornost všemu, co se na dané scéně nachází a pomalu uvažujte nad tím, jak se tomu v záběru vyhnout nebo to umístit tak, aby to co nejméně na fotografii překáželo. Vždy na svých kurzech lidem radím, aby k samotnému focení přistupovali klidně a s rozmyslem. Pes není levhart mandžuský (jedna z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě) a pokud se vám foto nepovede, budete mít ještě několik šancí, nikam vám přeci neuteče. Takové to zbrklé cvakání „zakleknu, zaostřím a cvak“, je k ničemu. Člověk pak až doma poznává, co to vlastně vyfotil a na co vše nedával pozor.
Takže to by bylo k samotné přípravě: pes, místo – ideální je, pokud vám s focením někdo pomáhá. Nejlépe někdo, koho pejsek poslouchá, což je běžně jeho majitel. Pokud budete takového pomocníka mít a bude vám psa odkládat a různě lákat, aby jeho pohled směřoval, kam chcete aj., je nutné si dávat pozor nejen na pejska a okolí, ale také na pomocníka. Upozornit ho, aby vám nedělal stíny do záběru a aby jinak v záběru nepřekážel.
Kompozice psů je vlastně totožná, jako u všech živých tvorů. Ideální je fotit, pokud to jen jde, v úrovni očí. Takové ty cvaky, kdy člověk stojí a doslova kropí psa cvaky ve stoje, nejsou vůbec pohledné a nemají žádnou estetickou hodnotu. Pokud to myslíte s focením psů vážně, budete muset na kolena a velmi často i do lehu ;) Mnohokrát si lehám při focení i do různého bláta a špíny na zemi. Focení se musí něco obětovat a buď budete mít cvak do rodinného alba ze stoje nebo se pokusíte o něco vážnějšího a ušpiníte si teplákovou soupravu. Výjimkou jsou pak samozřejmě fotografie, které jsou z pohledu shora foceny záměrně. Ty dnes opravdu takzvaně frčí a tak je můžete vidět v galerii téměř každého fotografa psů, včetně mě.
Kompozice je sice věc osobního vkusu a nelze ji vykládat obecně (jak si mnozí bohužel myslí), ale i tak jsou tu některé neduhy, který je dobré se vyhnout. V prvé řadě mnohým, jak jsem poznal, dělá problém horizont na pozadí, neboli rozmezí dvou různých částí v obraze (cesta/louka, potok/břeh aj. aj.). Různým tzv. dělicím čarám se v obraze mnohdy nevyhneme, ale je dobré dbát na to, aby nám ve fotografii nepůsobily ještě větší zlo. Dejte si tedy pozor, aby vám horizont neprotínal hlavu pejska. Ne vždy to vadí, ale obecně to moc hezké není – zejména pokud čára horizontu vychází pejskovy přímo z čumáčku nebo tlamičky. Mnohem horší je pak tzv. utnutí hlavy horizontem, kdy čára horizontu protíná krk psa. Lepší je horizont vždy umístit tak, aby byl mnohem níže, než krk a hlava nebo pro změnu nějaký kus nad ní. Další častou kompoziční chybou u fotek pejsků jsou osekané uši a ocásky. Osobně jsem názoru a mám na to takový svůj pohled – uši nesekat, ocásek jak kdy. Ne vždy jde ocásek zachránit a jsou takové situace a takové fotografie, na kterých mně tahle chybička ani moc nevadí. Ale raději si na to dát pozor. Pokud komponujeme či následně fotografii ořezáváme v počítači, dejte pozor na nohy pejska – nemají se sekat v kloubech. Osobně se tím neřídím až tak striktně, ale volím ořezy a kompozici tak, jak se to líbí mému „oku“. Záleží na vás…