Fotografie psů, dětí a kytiček prý patří k nejpočetnějším fotografiím na internetu a jsou tudíž vzniká dojem, že pro fotografy jsou ze všech fotografií nejméně lákavé a zajímavé. Je pravdou, že psy už fotím několik let a poslední dobou se z toho stal boom.

Veroniku jsem nazvala multifunkční ženou. V mnohém co stihne, umí a zvládá, mi velmi připomíná našeho společného kamaráda Olega Homolu. I proto jsem dnešní rozhovor pojala trošku jinak než ty předchozí. Veronika je fotografka, galeristka, cestovatelka, spisovatelka, kromě toho ještě stihne pracovat v oboru marketing a PR ve velké společnosti a také je ženou a matkou. Největší Veroničinou zálibou je fotografování hmyzu. Systematicky pořizuje záběry a ty pak skládá do velkých celků. První byli mravenci, a s těmi si vyhrála..., ale co bych povídala já, pojďme přímo za Veronikou.

Když řeknu, že je potřeba abyste fotili ve správný čas, nemám na mysli, aby byl focený objekt přesně v jedinečné pozici, třeba sportovec ve výskoku, nebo abyste fotili vzteklé dítě, ve chvíli kdy se konečně usmálo. Myslím tím časem tu správnou denní dobu. Jsou chvíle, kdy je zkrátka lepší nechat foťák v brašně, protože není zajímavé světlo, a konkrétně v poledne většinou ani nemá smysl mačkat spoušť. V tuhle dobu z fotky stejně nic nebude.

Z cest do Ostravy jsem nikdy nebyla příliš nadšená, návštěva tchyně, se kterou jsme si fakt "nesedly" a vidina úniku za čímkoli nulová. Borise Rennera jsem poznala až ve chvíli, kdy už bohudíky nebyl důvod do Ostravy za bývalou tchyní jezdit. Pojďte tedy dnes se mnou do Ostravy, za skvělým člověkem a vynikajícím fotografem „industrialu" Borisem Rennerem. Boris je členem Asociace profesionálních fotografů, a má na svém kontě řadu fotografických publikací i výstav. Mimochodem pokud byste si chtěli pořídit třeba jen jednu z Borisových knih, tak máte smůlu. Všechny jsou beznadějně vyprodány. Teď se jen bojím, v jakém jazyce přijde odpověď, protože tento rozhovor se odehrává virtuálně.